2013
Karin Šrubařová / Věž2. 8. – 29. 9. 2013 Od 2. srpna do poslední zářijové neděle představuje Galerie Věž projekt Karin Šrubařové s lakonickým názvem Věž, v němž se sám specifický prostor stává médiem a způsobem, jak vyjevit možnosti místa. Autorka se zde snaží akcentovat prostor věže nejen jako celek, ale i v samotných jednotlivostech vertikální struktury. Jedná se o tichou a subtilní apoteózu jak dominance výšky, tak i samotných stěn či trámů, bez nichž by místo nahoře – místo, které dokáže vidět i být viděno – nebylo myslitelné. Lehce kosá křídová šrafura se tu ve smyslu rukopisu v rozsáhlých plochách vtiskuje přímo do vnitřního zdiva, jej zvýrazňuje a zároveň se v něm zahaluje a ukrývá. Označující promítá se tak v označované a divák je konfrontován se skutečností, kterou již považuje za samozřejmou. 
Petr Mecner / Persona Věž Zatím všechny výstavní prezentace, které jsme v tomto specifickém prostoru mohli vidět, měly jeden společný jmenovatel, a to že reagovaly na atributy místa a víceméně byly přímo pro konkrétní místo vytvářeny. Ne náhodou se můžeme pokusit o personifikaci tohoto prostoru, věž, v níž se právě nacházíme, polidštit a označit ji za svým způsobem spoluautora všech těchto realizací. Pokud by se někdo pokusil popřít takto silný vertikální prostor, vedla by jeho snaha nejspíš k jistému nezdaru, protože už jenom tím, že by se snažil vizuálně komunikovat v rámci věže, nemohl by zároveň nepoužívat jazyk této věže nebo se k němu aspoň nevymezovat. Nejinak je tomu i v případě práce, jejíhož oficiálního otevření máme nyní tu čest být účastni, a odpovídá tomu i sám lakonický název výstavy. Zatímco objekty a instalace, které tu za poslední dva roky bylo možno shlédnout, uchopovaly tento prostor jako místo, pro něž je třeba vytvořit artefakt nový, uspořádáním věže inspirovaný, v případě křídové kresby Karin Šrubařové, nanášené přímo na zdivo, je tornu ještě trochu jinak. Nejedná se tu totiž ani o doplněk či invazi dovnitř věže, nýbrž o situaci, kdy distance mezi tímto místem, touto věží, a dílem zde vytvořeným je umenšena natolik, že se dílo stává součástí věže a věž na oplátku zase samotným dílem. Věž kostela sv. Jana Křtitele tady stojí a je zde přítomna od 17. století. Nyní jakoby se opět o cosi víc a sama za sebe hlásila ke slovu - jako by na sebe upozorňovala: „Jsem tady! Jsem to já, kolem jejichž stěn stoupáte vzhůru na můj vrchol.“ Nejen cihly či omítka, ale i dělící trámoví či schodiště vstupují tiše a nenuceně do kompozice a kresbu (křídu), která vztahy mezi nimi zvýrazňuje, ony na oplátku v sobě skrývají. Někdo tak může křídovou šrafuru lehce přehlédnout, jiný ji možná bude považovat za jakýsi mimoděk opomenutý pozůstatek po dělnících či bůhví po kom. Pokud však nebudeme chodit po světě se zavřenýma očima a nebudeme líní dívat se kolem sebe, potom v kontextu jedné stěny a měřítku několika pater začne se kresba jevit nejprve jako tvar či ornament, aby nakonec ne v jedné, ale hned ve čtyřech stěnách, a tedy celém vnitřním prostoru věže, spojila se v skoro až neviditelný plášť, který toto místo zahaluje i zvýrazňuje najednou. Do něj vrůstá a zároveň se v něm schovává. Jako sekundanti účastníme se té jemné koexistence a prorůstání jednoho v druhé nyní i my a jsme tak svědky tichého a neslyšného dramatu, kde hlavní roli hraje tato věž, přičemž druhou hlavní roli hraje ta samá, jen v některých částech zvýrazněná, opět tato věž. Autorka svou prací neokázale a jakoby mimoděk podtrhuje jak dominanci výšky, tak i samotné stěny, schodiště, trámy, bez nichž by ono místo nahoře - místo, které dokáže vidět do krajiny i být viděno - nebylo myslitelé. Křídová šrafura se tu ve smyslu rukopisu v rozsáhlých plochách vtiskuje přímo do vnitřního zdiva. Označující promítá se tak v označované a křída, která má označovat věž, stává se samotným zdivem věže a my, jakožto diváci jsme najednou konfrontováni se skutečností, kterou již tolik považujeme za samozřejmou, že ji snad ani často nejsme schopni vidět, respektive že ji jsme schopni už dávno nevidět. Kdybychom se nejen této věži, ale i nějaké zcela obecné věži, snažili přiřadit jazyk, kterým by byla schopna komunikovat a jej chápat, potom kresba a struktura, v níž se nyní ocitáme jak my, tak právě i tato konkrétní věž, byla by sdělovacím prostředkem, jemuž by byla schopna dobře rozumět a který by jí byl, a tedy i je, vlastní. |
Slovo v prostoru2. 8. – 29. 9. 2013 Galerie Věž představí v letošním roce v rámci projektu Slovo v prostoru - prostor ve slovu postupně čtyři současné básnířky: Renatu Putzlacher, Radmilu Vaňkovou, Alžbětu Luňáčkovou a Natálii Paterovou. Nahrávky básní jednotlivých autorek v jejich vlastní interpretaci si můžete ve věži poslechnout od 1. května do 21. července 2013. Čtyři autorky, čtyři různé rytmy, melodie, nasazení, valéry hlasu, čtyři různé barvy vlasů a očí prožívání, čtyři pohledy z uvnitř i vně ... Uvnitř výlučného prostoru svatojánské věže, kde se lze zastavit a zamyslet nad vztahem slova a mlčení, nad schopností naslouchat, vnímat i vytvářet si vlastní vnitřní obrazy. Věž jako místo, které svolává ..., jako optické vlákno mezi nebem a zemí, jako místo ztišení, věž jako přesah, tah nahoru, jinam, věž jedna báseň ...
Dagmar Čaplyginová |
Renata Putzlacher1.5. - 26.5.2013 Zahájení 1. května v 16 hodin. V poetickém a hudebním pásmu vystoupí Renata Putzlacher, Yvetta Ellerová, Pavel Hruška, Jiří Macháček a Petr Hruška. 
Petr Hruška / Krása z nejistoty Nějaký trpělivý spěch je v tom. Odhodlaná nejistota. Někdo nesamozřejmý se drží veršů uprostřed světa, který si rozdělili ti samozřejmí a jistí. Neboť těm suverénním a nepochybujícím vskutku patří většina věcí na tomto světě. Patří jim teritoria i vláda nad nimi, patří jim bohatství nerostné i rostné. Patří jim veřejná pravda, volební hlasy a špalíry v davu. Patří jim zápisy v Guinnessově knize i Světový pohár. Jen několik „zbytečnosti“ jim nepatří a nikdy patřit nebude: skutečná hudba, modlitba či poezie... Oni se něčeho takového ovšem zříkají rádi a klidně, protože se to stejně nedá s jistotou na nic použít. Poezie je z povahy věc nejistá, možná celá vlastně v hrůze a kráse z nejistoty narozená. Nedá se objektivně dokázat, polapit, vysvětlit, použít, naučit, vyřešit ani zavařit pro zlé časy. Proto o ní mnozí rádi říkají, že je nesrozumitelná — ona je ale jen nejednoznačná, nesamozřejmá, a tedy blízká lidem se smyslem pro nejistotu, takovým, kteří mají v povaze více pochyb, údivu a úžasu než suverenity. Je jim blahosklonně přenechána těmi jistými, neboť pro jejich cíle byla shledána naprosto nespolehlivou. |
Radmila Vaňková31.5. - 23.6.2013 Zahájení 31. května v 18 hodin. Úvodní slovo - Jan Loerinc, Tomáš Rozehnal, Dagmar Čaplyginová, básně Radmily Vaňkové zhudebnila a zpívala Lenka Ondráčková. |
Alžběta Luňáčková28.6. - 7.7.2013 Zahájení 29. června v 17 hodin s Natálií Paterovou "Z" Dividla Ostrava - „Na těchto prstech neuzvednu život“, dramatizace textů Václava Hraběte. |
Natálie Paterová12.7. - 21.7.2013 Zahájení 29. června v 17 hodin s Natálií Paterovou "Z" Dividla Ostrava - „Na těchto prstech neuzvednu život“, dramatizace textů Václava Hraběte. |
|
|
|